Home Pohledem vědy Mýty o kyberšikaně pohledem zahraničních výzkumníků

Remove

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.75 (2 Votes)

mini_mytusV posledních letech provází kyberšikanu celá řada mýtů, které vycházejí z nejednotného přístupu k samotnému vymezení termínu kyberšikana, rozdílné metodice výzkumu, velmi nevyrovnaným výsledkům prevalence kyberšikany v jednotlivých zemích a také častým zveličováním dopadů kyberšikany na oběť nejenom médii, ale také samotnými výzkumníky. Proto vzniká řada kritických studií, které se snaží upozornit na existující mýty a vyvrátit je.

Výzkumníci z USA (Sabella, Patchin, & Hinduja, 2013) definují 7 základních mýtů spojených s kyberšikanou, na jejichž výklad se zaměříme právě v rámci dnešního textu.

Mýtus 1 - Všichni vědí, co je kyberšikana

Pohled na termín kyberšikana je velmi nejednotný, existuje velké množství definic a výkladů, které např. za kyberšikanu pokládají jakoukoli formu online agrese, někteří za kyberšikanu považují pouze formy útoků, které jsou zaměřeny na fyzické bezpečí uživatelů internetových služeb a za kyberšikanu nepovažují např. nadávky, urážky či sociální vyloučení z online komunity. Jiní autoři spojují kyberšikanu s konkrétními prostředími či technologiemi, skrze které je kyberšikana realizována (např. online-hry, sociální sítě apod.). Je velmi důležité pochopit, že vzájemný konflikt v sociální skupině (např. dětmi či studenty) - např. ignorování, vytáčení, nadávání si, pošťuchování apod. nemusí být automaticky známkami šikany, ať už k nim dochází online nebo v reálném prostředí (Willard, 2007b). Pro šikanu a kyberšikanu jsou typické záměr/úmysl, opakování, poškození a nerovnováha sil (Patchin & Hinduja, 2012) a ne každý konflikt tato kritéria naplňuje (Baas, de Jong, & Drossaert, 2013).

Mýtus 2 - Kyberšikana dosahuje epidemiologických hranic

Mýtus o epidemiologickém rozšíření kyberšikany v populaci pubescentů a adolescentů vychází na jedné straně z nejednotného vymezení kyberšikany (viz mýtus 1) a také z nejednotné metodologie, jak vlastně kyberšikanu měřit. Některé studie např. uvádějí, že 72 % dětí má zkušenost s kyberšikanou (Juvonen & Gross, 2008), jiné naopak uváději prevalenci kyberšikany na úrovni menší než 7 % (Ybarra, 2004). Většina publikovaných studií hovoří o tom, že s některou z forem kyberšikany má zkušenost 6 - 30 % dětí, zatímco počet dětí, které se přiznaly k tomu, že šikanovaly jiné, se pohybuje v rozpětí od 4 do 20 % (Patchin & Hinduja, 2012). To znamená, že 70-80 % dětí nebylo "kyberšikanováno" a neútočily na ostatní.

Mýtus 3 - Kyberšikana způsobuje sebevraždu

V posledních letech došlo k několika případům, ve kterých dětské oběti kyberšikany spáchaly sebevraždu. Virální rozšíření těchto příběhů přispělo k tomu, že začala být kyberšikana zařazována mezi rizikové faktory vedoucí k sebevraždám (Beautrais, Collings, Ehrhardt, & Henare, 2005). Navzdory těmto tragédiím oběti kyberšikany ve většině případů sebevraždu nepáchají. Nicméně některé výzkumy potvrzují, že u osob zapojených v mládí do šikany/kyberšikany roste riziko výskytu faktorů spojených se sebevražednými myšlenkami, sebevražednými pokusy či dokonanou sebevraždou (Bauman, Toomey, & Walker, 2013) - jako jsou např. deprese a úzkost. Další (Hinduja & Patchin, 2010) studie realizované na vzorku více než 2000 amerických studentů prokazují, že oběti tradiční šikany jsou 1,7 krát více a útočníci v tradiční šikaně dokonce 2,1 krát více náchylnější k pokusu o sebevraždu. U kyberšikany pak oběti 1,9 krát a  útočníci 1,5 krát. Proč je však kyberšikana způsobující sebevraždu mýtus?

Odpověď je nutné hledat v definici termínu způsobovat. V našem kontextu by to znamenalo, že kyberšikana přímo vede k sebevraždám, nebo že kyberšikana způsobuje sebevraždy. To však nikdy nebylo výzkumem prokázáno. Bylo prokázáno, že mezi kyberšikanou a sebevraždami existuje vztah či souvislost (korelace). Většina obětí kyberšikany totiž sebevraždu nepáchá. Kyberšikana však mezi mladými lidmi může zhoršit již existující rizikové faktory spojené se sebevraždou, jako jsou deprese, sociální vyloučení, zdravotní postižení, pocity beznaděje apod. (Skapinakis et al., 2011). Bohužel média často případy zjednodušují a hledají příčiny ve zneužívání technologií, nikoli psychickém zdraví obětí.

mytus_1_cyberbully

Mýtus 4 - Kyberšikana je rozšířena více, než tradiční šikana

O případech kyberšikany se v médiích hojně diskutuje, což by mohlo být signálem pro to, že je rozšířenější než tradiční formy šikany. Ve skutečnosti většina zahraničních výzkumů potvrzuje, že tomu tak není. Např. podle statistiky National Center for Educational Statistics (“Indicators of School Crime and Safety: 2012,” n.d.) zažilo šikanu 27,8 % studentů, zatímco kyberšikanu pouze 9 %.  Další výzkumníci tato čísla potvrzují, např. podle výzkumníků z USA  (Ybarra, Boyd, Korchmaros, & Oppenheim, 2012) tradiční šikanu potvrzuje 25 % studentů, zatímco kyberšikanu pouze 10 % respondentů. Kanadští výzkumníci (Beran & Li, 2007) provedli výzkum na vzorku 432 studentů 7. až 9. tříd kanadských škol a zjistili, že 1/3 obětí kyberšikany rovněž zažila běžnou tradiční šikanu. Tato data potvrzují další výzkumy (Ybarra & Mitchell, 2004), které zjistili, že velké množství pachatelů kyberšikany bylo rovněž jejími oběťmi a také, že téměř polovina útočníků byla oběťmi tradičních forem šikany. Tento jev potvrzují i české výzkumy přepínání rolí mezi pachateli a oběťmi (Chráska, Kopecký, Krejčí, & Szotkowski, 2012; Kopecký, Szotkowski, & Krejčí, 2014). Z výše uvedeného vyplývá, že oba fenomény jsou v prostředí škol hojně rozšířeny a vzájemně propojeny.

Mýtus 5 - Stejně jako tradiční šikana, je i kyberšikana rituálem, prostřednictvím kterého teenageři získávají zkušenosti

Řada osob vnímá šikanu a kyberšikanu jako něco, co oběť v principu posílí (podle hesla: Co tě nezabije, to tě posílí.) a co zvyšuje jeho psychickou odolnost. Tím se snaží toto zraňující chování jaksi normalizovat - jako něco, čím si musel projít každý a co patří k lidskému životu. Tím vlastně tito lidé dětem sdělují, že sociální krutost je přirozená a že se předává z jedné generace na druhou jako nějaký rituál, kterým s všichni musí projít. A že je to vlastně něco, co je normálním projevem lidského vývoje (Sabella et al., 2013).

Tento přístup odsoudil mimo jiné prezident USA Barrack Obama ve svém projevu na konferenci zaměřené na šikanu 10. března 2011 (Obama, 2011), kdy mimo jiné řekl: "Je třeba rozptýlit mýtus, že šikana je jen neškodným rituálem nebo nevyhnutelnou součástí dospívání. Není. Šikana může mít pro mladé lidi ničivé důsledky. Jako rodiče, studenti, učitelé a členové komunit musíme zabránit šikaně a vytvořit ve školách takové klima, ve kterém se všechny naše děti budou cítit v bezpečí."

Je zcela jedno, jak byla v minulosti šikana či kyberšikana rozšířena a všudypřítomná - nebyla přijatelná ani tehdy, není přijatelná ani dnes. Existují stovky studií, které prokazují negativní dopad šikany/kyberšikany na vývoj dětí (Bauman, 2011). Oběti šikany mají větší emoční problémy, objevují se u nich poruchy učení, poruchy chování, je u nich více pravděpodobné, že budou trpět depresí, úzkostí, nízkým sebevědomím a osamělostí.

 

Projekt E-Bezpečí je vítězným projektem národního kola Evropské ceny prevence kriminality.

Partneři a spolupracující insitutuce

 

Generální partner projektu E-Bezpečí

logo o2

Další partneři a spolupracující instituce

 logo nadaceo2logo googlelogo msmtlogo mvcrlogo olomouclogo olomouckykrajlogo ostravalogo usembassylogo hoaxlogo policielogo proglaslogo rozhlaslogo aukrologo linkabezpecilogo nuvlogo csoblogo pcentrumlogo microsoft bwlogo czniclogo nukiblogo podanerucelogo google