Home Rizikové jevy Kyberšikana Vzpomínky,které zůstanou (část 2)

Remove

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (1 Vote)

mini_vzpominkyNejhorší byla však rána. Každý obyčejný žák vstává 10 minut před odjezdem do školy. Já chodívala se strachem spát o půlnoci a vstávala upocená ve 4 hodiny ráno. Vždy jsem se podívala na budík a věděla, že mě čeká další nekonečný čas strávený ve třídě. Často ještě za tmy jsem se učila, připravovala si svačinu, vařila. Cesta do školy vždy v mžiku utekla. To byl ten poslední čas, kdy jsem byla stále ještě plnohodnotným člověkem, ne odpadem, co si nezasloužil dýchat.

 

 

Brána školy byla vždy otevřená dokořán a vedla k ní kamenitá cesta. Nikdy jsem se nedívala zpříma a tak znám každý kámen, každý plevel, co jí prorůstal. Při krocích, směřujících ke dveřím, se mi svíral žaludek, bylo mi horko, bolelo mě břicho, točila se hlava, špatně se mi dýchalo. Vše se stupňovalo s příchodem do šaten.

Šatny byly v suterénu. Byla tam tma a dřevěné lavičky, kam si spolužáci s oblibou sedali. Někdy mi přišlo, jako by čekali, až dorazím. Vždy jsem měla sluchátka v uších, i když jsem zpravidla nic neposlouchala. Dávala jsem jim tak najevo, že je neslyším a je mi jedno, co říkají. Nikdy jsem nebyla dobrý herec, a ač jsem se snažila tvářit nepřístupně a odolně, často se mi vehnaly slzy do očí. Stála jsem tam, převlékala se a cítila jejich pohledy. Poslouchala nejapné narážky na svou postavu, vlasy, oblečení, batoh…Vše bylo špatně. Vždy to tak bylo.

Když jsem byla otočená, slyšela jsem jejich řeči, když jsem pak vycházela, hrdinsky si začali šeptat. Utvořili vždy malé skupinky, něco si tiše říkali a pak se hlasitě smáli.

Nikdy na ten smích nezapomenu. Byl plný potěšení a radosti. Psala bych dál, ale do očí se mi vehnaly slzy. Rok je asi příliš krátká doba na to, abych se dokázala nad všechno, co mě potkalo, povznést. Nikdy nepochopím, jak mohli mít takovou radost z něčího utrpení. Bylo jim šestnáct, sedmnáct, více ne a dnes jsou tito…lidé…nevím, jak je nazvat, na vysokých školách, studují a jednou budou možná sami vychovávat. Právě tito budou jednou moralizovat a poučovat. Jak ale bestie, které šikanovaly, mohou vychovávat své děti? Spolužáci často žili v tom, že jen oni jsou ti nejdůležitější a nikdo jiný neměl právo prosadit svou. Pokud se někdo takový našel, často s sebou strhl vlnu kritiky. Všechny dny byly stejné, stejně černobílé, dlouhé, nekonečně se vlečící.

Pro E-Bezpečí: Tristia

 

Projekt E-Bezpečí je vítězným projektem národního kola Evropské ceny prevence kriminality.

Partneři a spolupracující insitutuce

 

Generální partner projektu E-Bezpečí

logo o2

Další partneři a spolupracující instituce

 logo nadaceo2logo googlelogo msmtlogo mvcrlogo olomouclogo olomouckykrajlogo ostravalogo usembassylogo hoaxlogo policielogo proglaslogo rozhlaslogo aukrologo linkabezpecilogo nuvlogo csoblogo pcentrumlogo microsoft bwlogo czniclogo nukiblogo podanerucelogo google