Média, masmédia, ale také sociální sítě či jen běžně dostupné plakátovací plochy na nás chrlí informace, ve kterých je obtížné se vyznat. V minulosti fungoval zažitý úzus, že co je psáno či řečeno, je pravda, a bylo důležité jen najít toho, kdo říkal celou pravdu a tuto si „neohýbal“ podle svých potřeb či cílů. 

V dnešní době je tomu jinak – informace se na nás „valí“ ze všech stran a je obtížné se v nich zorientovat, a to nejen s ohledem na množství zpráv, ale také s logickým odkazem na fakt, že většina masově šířených zpráv již nezná svého autora a tento bývá odhalen ve velmi malém měřítku. „Medializace je tedy skutečnost, že život jednotlivce, skupin i celé společnosti je prostoupen médii (tradičními „masovými“, tedy periodickým tiskem, rozhlasovým a televizním vysíláním, a stále zřetelněji i telematickými „síťovými“ médii, jež na sebe berou více a více charakteristik dříve spojovaných s „tradičními“ masovými médii). Medializací se rozumí skutečnost, že stále více společensky významných, konstitutivních komunikačních aktivit (ekonomické, politické i kulturní povahy) se odehrává prostřednictvím těchto médií, a tedy s jejich aktivní účastí.“(Více zde.)

Schopnost zorientovat se v naší medializované době i společnosti se nazývá mediální gramotností a pohledem na naší populaci tuto gramotnost můžeme hodnotit také s ohledem na věkovou skupinu obyvatelstva. Mediální gramotnost se pomalu, ale jistě usazuje v průřezových tématech základních a středních škol a můžeme tedy říci, že nastupující generace má předpoklady a podmínky se se v informacích na ně směřujících orientovat lépe než je tomu u generace jejich učitelů, rodičů, či dokonce prarodičů. 

Zajímavou otázkou pro možné výzkumy však zůstává, co si každý takový jedinec ze vzdělávacího procesu odnese a jak s těmito informacemi naloží, neboť je samozřejmé, že každý z nás nezávisle na věku či pohlaví se v mediální / sociální bublině zorientuje podle toho, co je mu předáno prostřednictvím vrstevníků, učitelů, rodičů, či samotných médií. V přeneseném slova smyslu lze říci, že podle toho jací jsme studenti, jak moc se o informace zajímáme, do jaké míry si je ověřujeme, tak také konáme.

Jak tedy působit na osoby, které jsou mimo již mimo vzdělávací systém – řekněme, že se nenarodily v tomto tisíciletí? Výzkumy i šetření nám ukazují, že populace nad 30 let a výše se s pojmem mediální gramotnost setkává méně častěji než s pojmem finanční gramotnost, což z hlediska vývoje technologií a jejich užití v praxi je logickým důsledkem doby v níž žijeme, a proto je současná medializace pro mnohé překvapující a často je zastihne nejen nepřipravené, ale  i bez jakékoli funkční byť minimální pasivní obrany. 

Dané se projevuje nejen v akceptaci a víře v dané skutečnosti, ale také v bezbřehém šíření hoaxů a tzv. fake news, tedy falešných zpráv. Tyto zprávy jsou nejčastěji šířeny prostřednictvím sociálních sítí, e-mailů, přičemž mnozí uživatelé se domnívají, že jsou na nich zcela anonymní. Zprávy se tak šíří rychleji, jsou cíleny právě na skupiny osob, které si informace neověřují a často se tak informace vyskytují ve skupinách osob podobně smýšlejících, které jsou ochotny jim uvěřit a šíři je se stejným „zápalem“ dál. Jak na fake news reaguje nejen česká populace nám prokázaly nejen prezidentské volby v loňském roce, ale také „migrační krize“ (např. https://www.info.cz/strategie/do-prahy-prijelo-1500-migrantu-z-nemecka-tvrdil-hoax-cesi-naleteli-videu-z-nadrazi-v-anglii-33325.html). Tyto dva příklady nám ukazují nejen to, jak snadno jsme všichni zmanipulovatelní pouze na základě dobře cílené kampaně za pomocí upravených fotek či textů, ale i skutečnost, jak je důležité si umět informace nejen nalézt, ale také ověřit jejich zdroj a jejich pravdivost. 

Pod mediální gramotností si tedy můžeme představit schopnost informace vyhledávat, třídit, kategorizovat, ověřovat, katalogizovat, vyhodnocovat, a především se nebát nad nimi přemýšlet a dále šířit jen ty, které jsou ověřené, za nimiž si stojíme, a tím jsme ochotni za ně nést i případné následky.

fShare

Tweet