Zveřejněno: 19. září 2018

Zveřejněno: 19. září 2018

Média, masmédia, ale také sociální sítě či jen běžně dostupné plakátovací plochy na nás chrlí informace, ve kterých je obtížné se vyznat. V minulosti fungoval zažitý úzus, že co je psáno či řečeno, je pravda, a bylo důležité jen najít toho, kdo říkal celou pravdu a tuto si „neohýbal“ podle svých potřeb či cílů. 

V dnešní době je tomu jinak – informace se na nás „valí“ ze všech stran a je obtížné se v nich zorientovat, a to nejen s ohledem na množství zpráv, ale také s logickým odkazem na fakt, že většina masově šířených zpráv již nezná svého autora a tento bývá odhalen ve velmi malém měřítku. „Medializace je tedy skutečnost, že život jednotlivce, skupin i celé společnosti je prostoupen médii (tradičními „masovými“, tedy periodickým tiskem, rozhlasovým a televizním vysíláním, a stále zřetelněji i telematickými „síťovými“ médii, jež na sebe berou více a více charakteristik dříve spojovaných s „tradičními“ masovými médii). Medializací se rozumí skutečnost, že stále více společensky významných, konstitutivních komunikačních aktivit (ekonomické, politické i kulturní povahy) se odehrává prostřednictvím těchto médií, a tedy s jejich aktivní účastí.“(Více zde.)

Schopnost zorientovat se v naší medializované době i společnosti se nazývá mediální gramotností a pohledem na naší populaci tuto gramotnost můžeme hodnotit také s ohledem na věkovou skupinu obyvatelstva. Mediální gramotnost se pomalu, ale jistě usazuje v průřezových tématech základních a středních škol a můžeme tedy říci, že nastupující generace má předpoklady a podmínky se se v informacích na ně směřujících orientovat lépe než je tomu u generace jejich učitelů, rodičů, či dokonce prarodičů. 

Zajímavou otázkou pro možné výzkumy však zůstává, co si každý takový jedinec ze vzdělávacího procesu odnese a jak s těmito informacemi naloží, neboť je samozřejmé, že každý z nás nezávisle na věku či pohlaví se v mediální / sociální bublině zorientuje podle toho, co je mu předáno prostřednictvím vrstevníků, učitelů, rodičů, či samotných médií. V přeneseném slova smyslu lze říci, že podle toho jací jsme studenti, jak moc se o informace zajímáme, do jaké míry si je ověřujeme, tak také konáme.

Jak tedy působit na osoby, které jsou mimo již mimo vzdělávací systém – řekněme, že se nenarodily v tomto tisíciletí? Výzkumy i šetření nám ukazují, že populace nad 30 let a výše se s pojmem mediální gramotnost setkává méně častěji než s pojmem finanční gramotnost, což z hlediska vývoje technologií a jejich užití v praxi je logickým důsledkem doby v níž žijeme, a proto je současná medializace pro mnohé překvapující a často je zastihne nejen nepřipravené, ale  i bez jakékoli funkční byť minimální pasivní obrany. 

Dané se projevuje nejen v akceptaci a víře v dané skutečnosti, ale také v bezbřehém šíření hoaxů a tzv. fake news, tedy falešných zpráv. Tyto zprávy jsou nejčastěji šířeny prostřednictvím sociálních sítí, e-mailů, přičemž mnozí uživatelé se domnívají, že jsou na nich zcela anonymní. Zprávy se tak šíří rychleji, jsou cíleny právě na skupiny osob, které si informace neověřují a často se tak informace vyskytují ve skupinách osob podobně smýšlejících, které jsou ochotny jim uvěřit a šíři je se stejným „zápalem“ dál. Jak na fake news reaguje nejen česká populace nám prokázaly nejen prezidentské volby v loňském roce, ale také „migrační krize“ (např. https://www.info.cz/strategie/do-prahy-prijelo-1500-migrantu-z-nemecka-tvrdil-hoax-cesi-naleteli-videu-z-nadrazi-v-anglii-33325.html). Tyto dva příklady nám ukazují nejen to, jak snadno jsme všichni zmanipulovatelní pouze na základě dobře cílené kampaně za pomocí upravených fotek či textů, ale i skutečnost, jak je důležité si umět informace nejen nalézt, ale také ověřit jejich zdroj a jejich pravdivost. 

Pod mediální gramotností si tedy můžeme představit schopnost informace vyhledávat, třídit, kategorizovat, ověřovat, katalogizovat, vyhodnocovat, a především se nebát nad nimi přemýšlet a dále šířit jen ty, které jsou ověřené, za nimiž si stojíme, a tím jsme ochotni za ně nést i případné následky.

Zveřejněno: 13. září 2018

Úvod do problematiky

Internet je masmédium, které je přesyceno velkým množstvím rozmanitých informací nejrůznější kvality. V minulosti byla odpovědnost za pravdivost informace a její ověření kladena na vydavatele konkrétního média, který musel posuzovat v souladu s etickými kodexy zpravodajství a publicistiky. V zásadě platilo, co je psáno, to je dáno(v původním kontextu platilo pro smlouvy). Většina populace byla především příjemci informací, nikoli jejich tvůrci. Produkce informací vyžadovala také finance (kapitál), bez kterého nebylo možné obsah masově rozšiřovat. Významnou úlohu hrály (a dosud hrají) mezinárodní tiskové agentury (sbírají fakta a nic než fakta) = Reuters, Associated Press, ITAR-TASS, stejně jako lokální tiskové agentury - ty mohou sbírat zprávy v domovských zemích a také přejímat zprávy z tiskových agentur a těm dále posílat zprávy lokální = ČTK (Česká tisková kancelář).

S příchodem informační společnosti, otevřením světa internetu a sociálních sítí odpadly veškeré bariéry – produkovat obsah může kdokoli, kdykoli, bez nutnosti disponovat financemi, bez požadavku na ověřování informací. Jen část informací je přebírána z ověřených zdrojů – tiskových agentur a kanceláří. Čtenář je v současnosti zároveň tvůrcem/producentem obsahu (blogy, Youtube kanály, alternativní weby), což na něj klade vyšší nároky – musí umět posoudit, které informace jsou pravdivé a které nepravdivé. Jak si je ale ověřit?

1. Pozor na selský rozum

Velmi často se ve vztahu k dezinformacím setkáváme s názorem, že nám při posuzování pravdivosti informací pomůže docela jednoduše selský rozum. Na ten se však v případě informací šířených online prostorem nelze stoprocentně spoléhat. Selský rozum (zdravý rozum, prostý rozum, sensus communis) vychází z vlastní zkušenosti, na základě které pronášíme soudy a hodnotíme, není tak nutné mít znalosti a dovednosti získané např. studiem. Selský rozum je také silně ovlivněn prostředím, ve kterém jsme žili a žijeme, komunitou, ve které se pohybujeme. Selský rozum má sklon ke zjednodušování, schematismu, dogmatismu, protože nebývá podložen kritickým myšlením, naprosto pak selhává při hodnocení věcí/jevů, se kterými nemáme každodenní přímou zkušenost.

2. Nečtěte pouze titulky

Před tím, než se rozhodnete zprávu přeposlat dále, přečtěte si ji celou – neomezujte se pouze na titulek, který nemusí odpovídat obsahu textu. Cílem titulků je především upoutat vaši pozornost, vyvolat emoční náboj a donutit vás na titulek kliknout či zprávu přeposlat dále.

3. Ověřte zdroj zprávy

Nejdříve je třeba zaměřit se na zdroj zprávy– tedy posoudit, zda je příslušný původce zprávy věrohodný. Pokud jde o web, který obsahuje dezinformace, konspirační teorie, hoaxy apod., neberte jej jako věrohodný zdroj. Zvláště obezřetní buďte v případě zpráv, přicházejících z tzv. dezinformačních webů (viz seznamy dezinformačních webů na Neovlivní.cz) – tyto zprávy nemusí být vyloženě nepravdivé, mohou obsahovat pravdivý základ, který je nepravdivými informacemi obalen, případně se zprávy zasazovány do nesprávného kontextu a spojovány s nesouvisejícími informacemi. Rovněž ověřte, zda zpráva nepochází z vyloženě humoristického či recesistického webu.

4. Ověřte zdroje informací, ze kterých zpráva čerpá

Často se internetem pohybují zprávy, které neobsahují odkaz na žádný zdroj. Samozřejmě neozdrojovaným zprávám bychom neměli věnovat pozornost – mohou obsahovat zcela nepravdivé či zkreslené informace. Nacházíme však také situace, kdy je zpráva podepsána neexistujícím autorem a odkazuje na neexistující autority – např. vědce, celebrity atd. S tímto se setkáváme např. u online podvodné inzerce, která odkazuje na neexistující autority (např. v případě zázračné výuky jazyků Ling Fluent, která je doteď součástí reklamní sítě). Internetem putují také zprávy odkazující na názor uznávané – často nežijící autority – a které zároveň odkazují na veřejnoprávní médium (třeba Český rozhlas). I zde je třeba postupovat obezřetně a ověřit si, zda nejde o dezinformaci. Do této kategorie patří např. podvržený citát Jana Wericha, podvržený citát Václava Havla či podvržený citát Zikmunda Lucemburského.

Jak upozorňuje Petr Nutil ze serveru Manipulatori.cz, tzv. „alternativní weby“ často odkazují jeden na druhý a vytváří spletitou síť rádoby-důvěryhodnosti, skrz kterou lze proniknout pouze se značnou dávkou trpělivosti. Nepravdivé zprávy také často vznikají opisem zahraničního zdroje různé kvality, takže je dobré si text zprávy přeložit třeba do angličtiny (k dispozici máme celou řadu online nástrojů) a vyhledat výskyt přeloženého textu třeba pomocí Google.

5. Ověřte, zda nejde o vyvrácený hoax

Velmi důležité je ověřit si, zda zpráva není pouhým hoaxem, který je již dávno vyvrácen a podroben důkladné analýze. K tomu již máme k dispozici celou řadu specializovaných internetových serverů jak v české, tak i anglické verzi. Zprávu můžete ověřit např. prostřednictvím serverů www.hoax.cz, www.manipulatori.cz, www.demagog.cz, www.hatefree.cz apod.

6. Pokud zpráva obsahuje fotografie či videa, ověřte jejich původ

Zprávy šířené internetem často obsahují vizuální či audiovizuální doprovod, který lze v prostředí internetu rovněž ověřit. Pozor na kontext! V řadě případů fotografie či videa neodpovídají situaci, kterou popisují. Běžné jsou také různé druhy manipulací s fotografiemi, koláže apod.

Původ fotografie si lze ověřit s využitím reverzního vyhledávání, které dnes poskytuje např. Google (celý postup demonstrujeme zde) nebo server TinEye. Pomoci může také nástroj FotoForensics, který dokáže manipulaci s fotografií odhalit.

V případě ověřování původů videí je nutné vyhledat původní video pomocí klíčových slov, která odpovídají obsahu videa, případně podle názvu souboru s videoobsahem. Pomoci může také nástroj CitizenEvidence od Amnesty International, který dokáže zkontrolovat autenticitu videa na YouTube. 

Využít můžete také mapovací systém Google Street View a ověřit si, jak ve skutečnosti vypadá místo, ke kterému se daná zpráva vztahuje. Využít lze také systém WolframAlpha, který umí odhalit, jaké bylo v daný den, v danou hodinu a minutu na daném místě počasí.

7. Ověřte příběh

Nepravdivé zprávy často obsahují emotivně vylíčené události, které však nelze ověřit, protože o nich média neinformují. Autor informace také často provádí svou vlastní interpretaci dané situace, aniž by si ověřil, že má skutečně pravdu. Toto lze demonstrovat na příkladu „uprchlíci se rozutekli do lesa“.

"Mám pro všechny smutnou zprávu. V úterý jsem jela do Rokycan a na přivaděči k dálnici u Kyšic jsem viděla autobus, který zastavila PČR. Z autobusu vyběhlo asi 30 uprchlíků a rozutekli se do lesa směrem na Letkov. Včera i dnes jsem hledala zprávu v tisku nebo na internetu a na nic jsem nenarazila. A pak že prý jsou lidé hysteričtí a že prý my tu uprchlíky nemáme!!!! Jen sdílejte, když se to občané z tisku nedozví!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!". Jana Levová, SPD Tomio Okamury.

Skutečnost ale zcela jiná. Více vyjádření mluvčí cizinecké policie: „V úterý 24. 5. 2016 v 9.52 byla oznámena dopravní nehoda u obce Kyšice na Plzeňsku, při které došlo ke střetu autobusu meziměstské dopravy s osobním vozidlem. Na místo byla přivolána hlídka policie, která dopravní nehodu šetřila. Osoby, které autobusem cestovaly, jej po nehodě opustily a pokračovaly ve své cestě dle vlastního uvážení.
Událost popsaná v příspěvku je naprosto překroucená a informace v něm uvedené se nezakládají na pravdě. V autobuse cestovali běžní cestující a cela vylučuji, že došlo k útěku běženců, neboť se žádní na místě nenacházeli.

K příspěvku jako takovému bychom rádi uvedli, že všímavosti a pozornosti občanů si velmi vážíme a jejich podněty vítáme, ale zároveň je žádáme o větší obezřetnost při zveřejňování takových informací. Na tomto případu je jasně patrné, jak lze skutek popsat zcela v rozporu s tím, jak se opravdu stal.

S pozdravem, plk. Mgr. Kateřina Rendlová, tisková mluvčí Ředitelství služby cizinecké policie“.

Jak tedy ověřit, že se příběh udál tak, jak je popisován, a nenašli jsme k němu žádné relevantní zdroje informací? Možností je oslovit s žádostí o informaci důvěryhodné instituce – policii, hasičský sbor, starostu obce apod.

Kamil Kopecký, E-Bezpečí

Zdroje:

Nutil, Petr. Jak si ověřit informace na internetu. IDNES.cz, 2016. 
https://zpravy.idnes.cz/jak-si-overit-informace-na-internetu-prakticky-navod-pro-odhaleni-hoaxu-lzi-a-nesmyslu-grd-/mediahub.aspx?c=A160720_900441_mediahub_imp

Zveřejněno: 13. září 2018

Letáčky

Zveřejněno: 12. září 2018

V současnosti existuje celá řada zdrojů, které lze využít k ověření informací v online prostředí (tzv. facts check).

České zdroje

Demagog.cz
- zaměřuje se především na ověřování tvrzení politiků, kteří se často stávají šířiteli dezinformací a nepravdivých informací

Manipulátoři.cz
- zaměřuje se především na ověřování hoaxů a dezinformací v online prostředí

Hoax.cz
- zaměřuje se především na ověřování klasických hoaxů

Hatefree.cz
- orientuje se mimo jiné na ověřování hoaxů, mýtů, politických proklamací

Factczech.cz
- ověřování informací v teorii a praxi

Stopfake.org
- server se zaměřuje na informace o situaci na Ukrajině

Zahraniční zdroje

Hoaxorfact.com

Hoaxes.org

Snopes.com

Hoaxbuster.org

Další užitečné informace

Projekt Zvolsi.info (http://zvolsi.info/)

Zveřejněno: 12. září 2018

V souvislosti se svobodou slova (svobodou projevu) v online prostředí se často diskutuje o tom, kde jsou hranice svobody vyjadřování a zda se např. v případě mazání příspěvků a blokování uživatelů nejedná o cenzuru. Abychom dokázali rozeznat hranice mezi cenzurou a svobodou slova, pokusíme se nejdříve vymezit, co to vlastně svoboda slova je.

Co je svoboda projevu?

Svoboda projevu (zjednodušeně svoboda slova) je jedním ze základních lidských práv. Právo na svobodu projevu je zakotveno hned v několika právních normách.

V článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv (OSN) je právo na svobodu slova (projevu) definováno takto. Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Ovšem hned v článku 12 je definováno právo na soukromí, které nastavuje další práva, která svobodu slova omezují: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a  pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Pro pochopení je nutné uvést také článek 30: Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k  potlačení některého z  práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Zdroj: Všeobecná deklarace lidských práv

Všeobecná deklarace lidských práv vymezuje lidská práva velmi obecně, další právní normy jsou již konkrétnější. V článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (OSN, 1966) je svoboda projevu definována takto:

Článek 19

1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. 
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. 
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných; 
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.

Na něj navazuje článek 20, který se vyjadřuje k problematice rasové a náboženské nenávisti.
1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem. 
2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.

Zdroj: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

V České republice je pak právo na svobodu projevu zakotveno v Listině základní lidských práv (Česká národní rada, 1992) a svobod, konkrétně v článku 17.

Článek 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Zdroj: Listina základních lidských práv a svobod

Jak je zřejmé, Listina základních lidských práv a svobod vychází jak z Všeobecné deklarace lidských práv, tak i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Právo na vyjadřování v odstavci 2 a 3 garantuje, nicméně v odstavci 4 jej také omezuje.

Podle Evropského soudu pro lidská práva jsou rasismus, xenofobie, antisemitismus, agresivní nacionalismus, diskriminace menšin a přistěhovalců  projevy, které jsou považovány za nepřístojné a odporující Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Dále definuje celou řadu situací, které nejsou souladu se svobodou projevu a dalšími lidskými právy – např. veřejné podněcování k násilí či nenávisti apod.  Podrobně zde (v češtině).

Z výše uvedeného je zřejmé, že svoboda projevu má své limity, nejde o právo absolutní a v žádném případně neznamená, že si „můžeme říkat a psát cokoli“. To však neznamená, že nemůžeme vyjadřovat i nepopulární názory!

 Co je cenzura?

S pojmem cenzura se v prostředí internetu operuje velmi často – cenzurou běžně označujeme téměř jakékoli situace, kdy nám někdo (administrátor, moderátor, provozovatel sociální sítě) smaže něco z našeho profilu či smaže celý profil. Co je ale cenzura ve skutečnosti?

O cenzuře se hovoří především negativně, a to především v souvislosti s aplikací státem řízené cenzury v zemích typu Čína a Rusko.. Cenzura existovala samozřejmě i v ČR - cenzura probíhala již v 15. století, stejně jako v době první a druhé světové války a také v době komunismu. Logicky na ni tedy narazíme i v současnosti.

Podle české Wikipedie je cenzura kontrola a omezování sdělování informací hromadnými sdělovacími prostředky, obvykle tiskem či dalšími veřejnými médii, veřejnými proslovy, dopisy a podobně. Je prováděna státem, případně stát přenáší její výkon na spřízněné subjekty, cenzuru mohou také z vlastního zájmu a motivů provádět náboženské organizace, veřejnoprávní, ale i soukromé instituce (česká Wikipedie). Podobně je cenzura definována také v anglické verzi Wikipedie (Oxford English Dictionary) jako potlačování mluveného či psaného slova, veřejného sdělení nebo jiných informací, protože je daný materiál považován za nevhodný či škodlivý (a to z pohledu vlády či soukromé instituce). V Česku je cenzura zakázána článkem 17 odstavcem 3 Listiny základních práv a svobod (výše).

Cenzura však nemusí být pouze negativní, může být i jasně pozitivní – např. blokování přístupu ke škodlivému obsahu, např. dětské pornografii. U blokace dětské pornografie se pravděpodobně shodneme na tom, že jde o nelegální obsah, jehož šíření je nutné zastavit. Evropská komise upozorňuje na nutnost rychlého odstraňování nelegálního obsahu, mezi které řadí mimo jiné také teroristický obsah, podněcování k nenávisti a násilí, šíření materiálů znázorňujících pohlavní zneužívání dětí, padělání produktů a také např. porušování autorských zpráv. To vše lze považovat za cenzuru pozitivní.

Druhem pozitivní cenzury je vlastně také regulace - nastavení pravidel, podle kterých by měl provoz na internetu v dané zemi fungovat, je to proces legitimní a legální, který je součástí legislativy (tj. regulace je podchycena zákonem). Např. nový zákon v Německu přikazuje provozovatelům sociálních sítí mazat protizákonný obsah, na který je někdo upozorní. Regulace samozřejmě nesou celou řadu etických i dalších problémů o tom, zda v zásadě nejde o likvidaci internetu jako svobodného média, a kde jsou vlastně hranice svobody, které nelze regulovat.

Problematiku cenzury objasňuje také text Co je cenzura a co cenzura není, ač tomu tak lidé říkají (365tipů).

Regulace v prostředí sociálních sítí

Svobodu projevu v prostředí internetu samozřejmě regulují i provozovatelé sociálních sítí. Již při registraci do sociální sítě souhlasíme s tím, že budeme dodržovat její pravidla. Pravidla se obvykle vztahují i na obsah, který v prostředí sociální sítě publikujeme. Jako uživatelé sociálních sítí souhlasíme s tím, že budeme publikovat obsah, který je s pravidly sítě v souladu, a také jsme upozorněni, že závadný obsah bude ze sítě odstraněn (a případný autor blokován).

Podíváme-li se na pravidla největší sociální sítě světa Facebook, nalezneme následující:

Na Facebooku nepovolujeme nenávistné slovní projevy, protože vytváří prostředí zastrašování a vyloučení a v jistých případech mohou podpořit i násilí spáchané v reálném světě.

Nenávistné slovní projevy definujeme jako přímý útok na lidi na základě tzv. chráněných rysů, tedy rasy, etnika, národnosti, náboženského přesvědčení, sexuální orientace, kasty, pohlaví, genderové identity nebo vážného tělesného postižení či choroby. Dále poskytujeme určité formy ochrany pro imigranty. Útok definujeme jako agresivní nebo ponižující slovní projev, označování někoho za podřadnou osobu nebo výzvy k vyloučení nebo segregaci. Útoky dělíme do tří úrovní podle závažnosti, viz dole.

Někdy lidé sdílí obsah s nenávistnými slovními projevy nějaké osoby s tím cílem, aby na situaci poukázali nebo na ni upozornili ostatní. Stejně tak někdy lidé můžou slova a výrazy, které by jinak porušovaly naše zásady, směrovat na sebe nebo je použít povoleným způsobem. Pokud se jedná právě o takový případ, obsah povolujeme. Od uživatelů však očekáváme, že jasně vyjádří záměr, který nám pomůže lépe porozumět tomu, proč daný obsah sdílí. Pokud záměr nebude jasný, můžeme obsah odebrat.

Povolujeme humor a společenský komentář související s těmito tématy. Kromě toho věříme, že se lidé chovají při sdílení tohoto typu komentářů zodpovědněji, když používají svoji skutečnou identitu.

Facebook v zásadě spoléhá na to, že případy, kdy by docházelo k porušování těchto podmínek, nahlásí samotní uživatelé sítě (část agendy samozřejmě řeší i automatizovaní roboti, zejména v oblasti sdílení audiovizuálních děl). Facebook pak dané hlášení ověří a v případě, že je vyhodnotí jako opodstatněné, obsah smaže a uživatele zablokuje.

Kamil Kopecký, E-Bezpečí